Citace Původně odeslal smigi
Opravdu se jedna o spoustu lidi, ale od zadneho z techto lidi jsem neslysel, ze by se na verejnosti chlubili kolik maji vydelano, pripadne kolik vydelavaji. To mi utvrzuje jedine v tom, ze pokud je clovek opravdu uspesny, tak nema zadnou potrebu na verejnosti na sebe zbytecne upozornovat. Pevne verim, ze jestli je zde nekdo, kdo ma podobne zkusenosti, tak ze mi v teto veci da mozna i za pravdu.
Zase bych tady z toho nerad dělal nějakej filosofickej koutek a zasíral další vlákno off-topicama. Ale reagovat na výše citované bych přeci jen chtěl. Já sám mám holou řiť (respektive mám dost peněz na všechno důležité, co potřebuju k životu, aniž bych pro to musel dělat to co většina lidí, ale zároveň si "neužívám života" tak jako většina lidí). A bez skrupulí to na plnou hubu přiznám. Stejně tak znám pár opravdu bohatých lidí, ne sice celebrity, ale lidi, kteří začali podnikat ve velkém okamžitě po revoluci a už někdy kolem roku 1995 odcházeli do "důchodu" nebo na odpočinek, protože měli vyděláno. Někteří z nich před závistí Čechům tolik vlastní emigrovali, další tady ale zůstali a nikdy se svým majetkem netajili (ostatně to ani nešlo), přestože za to zaplatili zpřetrháním většiny vazeb, ať přátelských, nebo dokonce i rodinných. Prostě nechtěli lhát a zatloukat, že vydělali tolik a tolik desítek/stovek mega, nebyli ochotní stydět se za svůj úspěch a zapírat ho.
A osobně chápu, proč jim stálo za to otevřeně přiznat "jo, na tomhle a tomhle jsem opravdu zbohatnul/vydělal". Protože kdyby to neřekli, žili by ve lži a třeba by pak měli funkční vztahy s okolím, ale za jakou cenu? Právě to, jak si okolí (ne)ustálo jejich úspěch dokonale prověřilo, jestli ty jejich vztahy měli nějakou skutečnou hodnotu (když musím použít tohle hrozný slovo).
Takže podle mě se tohle různí člověk od člověka. Někdo má hovno a přitom i o tom hovnu furt mlží a neukázal by ti ani výpis z účtu, na kterým je pár tisíc. U bohatých lidí je za tím nepřiznáním někdy strach ze závisti (úspěch se přeci jen v Česku neodpouští), u dalších lakomství, aby se nemuseli dělit, případně nějaký jiný povahový rys typu tajnůstkářství apod. A někdy prostě jen to, že není důvod odhalovat někomu svoje finanční zázemí podobně jako není důvod propírat na veřejnosti svůj intimní život a další soukromý žáležitosti. Přesto, pokud je někdo bohatej a otevřeně to přizná, nemusí to být ještě nutně žádná masírka ega, ale jen pouhopouhý konstatování skutečnosti, kterou není důvod zatajovat. Spousta nesporně úspěšných a prokazatelně bohatých lidí o svém úspěchu napsala knížky, mluvila v talk shows apod. Platy skutečně bohatých herců, zpěváků, sportovců a dalších celebrit jsou dnes věcí veřejnou a dozvíš se o nich v každém bulváru. Takže si fakt nemyslím, že by za každým přiznáním někoho bohatýho muselo být nutně něco negativního, nějaká patologická motivace nebo dokonce lež. Ale z "boháčů" si vážím jen těch, kteří si to ustáli v tom smyslu, že majetek nějak zásadně nezměnil jejich charakter a chování a zůstávají skromní a pokorní. Takoví dokážou s finančními prostředky moudře nakládat často i ve prospěch druhých. Z těch klasických snobských zbohatlíků, co při každé příležitosti staví svoje bohatství manýristicky na odiv, se mi ovšem zcela pochopitelně dělá šoufl